Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela pochádzajúca zo stredného Slovenska sa odmlčala na dlhý čas, dokonca som na ňu aj zabudol. O to viac ma prekvapila existencia nového CD. Z prekvapenia sa vykľulo mierne sklamanie, keď som zistil, že nejde o regulárneho nasledovníka debutového albumu, ale len o EP mapujúce niekoľkoročné snaženie skupiny, ktoré bolo poznamenané personálnymi zmenami.
Na prvé vypočutie na mňa EP „Reborn“ zapôsobilo ako mierne rozháraný a nekompaktný materiál. Príčinou tohto môjho pocitu je fakt, že jednotlivé skladby boli komponované a nahrávané samostatne počas troch rokov, takže jednotlivé dvojice skladieb sú rozdielne nielen po stránke inštrumentálnej, ale hlavne odlišným zvukom.
Novšia dvojica skladieb („Between The Light“, „Reborn“) disponuje okrem väčšej tvrdosti aj prepracovanejšou technikou a hlavne dokonalejším zvukovým hávom, o ktorý sa postaral Švéd Jens Bogren (OPETH, KATATONIA, SOILWORK, DAYLIGHT DIES, GOD FORBID, IRON MASK, AMON AMARTH, SYMPHONY X, atď). A samozrejme, aby som nezabudol, poteší aj hosťovanie klávesáka Matta Guilloriho v „Reborn“ (JAMES LABRIE BAND, DALI´S DILEMMA a JAMES MURPHY).
Od prog power metalu sa PORTIKUS za sedem rokov prepracovali k tvrdším polohám, hoci progu ostali verní, a ak im na debute „Virtual World“ chýbali výraznejšie štruktúry a melodickejšie nápady, tak tentoraz ich je dostatok. PORTIKUS sa môžu pokojne pochváliť týmto produktom s nadpriemernou kvalitou, ktorého jedinou chybou v mojich očiach je, že neprekvapuje ničím novým. Myslím ničím novým v porovnaní so zahraničnou konkurenciou. Ak príde na porovnanie s našimi lúhmi a hájmi, tak samozrejme ide o značný rozdiel.
Neostáva preto nič iné ako čakať, čo nám PORTIKUS prinesú na vraj chystanej dlhotrvajúcej nahrávke. Som zvedavý, ako PORTIKUS zúročia dlhoročné skúsenosti a svoje inštrumentálne i skladateľské schopnosti. „Reborn“ naznačuje, že môžeme očakávať kvalitný materiál. Určité oživenie a ozvláštnenie produkcie možno očakávať aj vzhľadom k tomu, že PORTIKUS angažovali ďalšieho speváka. Prípadné čakanie odporúčam krátiť si počúvaním recenzovaného EP, hlavne ak sa radíte k fanúšikom progových kapiel.
Súčasťou pekného digipacku s vkusnou grafikou je aj dátová stopa obsahujúca vcelku zaujímavé video ku skladbe „My Faith“, ktoré dávam do pozornosti vyššie.
Mierne rozhárané a nekompaktné EP, ktoré ale na druhú stranu poteší kvalitnými skladbami, hlavne tými dvoma najnovšími. Ak by boli jedinými na nosiči, tak by som dal „Reborn“ ešte o bod viac.
1. My Faith (2010)
2. Life – Theatrical Play (2010)
3. Between The Light (2011)
4. Reborn (2011)
5. Little Of My Time (2009)
6. Bound Angel (2009)
7. My Faith (video)
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.